Zlomenina Srdce

21. ledna 2010 v 16:53 | Ner* |  *Píšu,co mě zrovna napadne.*
Taková...jednorázovka...snad se bude líbit:-* Smutním..:(




Dveře do nemocničního pokoje slabounce zaskřípaly, když dovnitř vešel doktor. Usmál se na mě povzbudivě a přistoupil blíže.
"Tak jakpak se daří, slečinko?" Byl ještě mladý, nemohlo mu být více jak třicet let. Přesto však jeho oči prozrazovaly dlouhou cestu.
Neodpověděla jsem a dál hleděla na jeho cedulku se jménem. Thomas Cey.
Usmíval se, když se ptal, zda si může sednout. Odpovědi se nedočkal, stejně jako každý jiný. Usadil se tedy vedle mé postele a uhladil bílé prostěradlo rychlým, samozřejmým pohybem. Měl tmavé oči a světlé vlasy. Na obličeji měl dvoudenní strniště a pod očima fialové kruhy.
Bolela mě hlava. A nevěděla jsem, co po mě tenhle doktor chce. Nikdo z nich mi neřekl, proč tu jsem. Chtěla jsem domů, zavřít se v pokoji a v klidu přemýšlet. Tady mě pořád někdo navštěvoval a chtěl si povídat. Proč ani moje máma nechápala, že mluvit nechci?! Chci jen klid. Žádám toho snad příliš? Snad slunce brzo zapadne.
Tady v Californii viselo slunce na obloze dlouho do večera a ráno se brzo ukazovalo. Kéž by byla několik dní jen tma. Nechci si povídat, Thomas to přeci měl vědět.
"Jmenuješ se Ellie, viď?" mrkl na mě. Nepřestal se usmívat a to za sebou musel mít několik desítek hodin odpracovaných. Chci jeho optimismus. On tady nemusí ležet.
"Ellie, když mi bylo tolik co tobě..." Vzdychla jsem, když s tím začal. Všichni se snažili vymýšlet si stejné historky o tom, jak bylo ublíženo jim.
"Ne, poslouchej prosím," zašeptal tiše. Donutilo mě to podívat se na něj. Smutný pohled najednou upíral do prázdna.
"Možná jsem byl o rok starší, když rodiče odejeli na ples. Strašně se těšili, po dlouhé době mohli vypadnout pryč, ale já je nechtěl pustit, měl jsem zlý sen. Viděl jsem je oba umřít a to jsem nemohl dopustit. Rodiče byli pro mě všechno. Kamarády jsem si nikdy nenašel a přítelkyni už vůbec ne. Byl bych sám, nebýt jich. Tu noc umřeli. Nevěřili mi. Uklidňovali mě, že se jim nic nemůže stát, že pojedou opatrně. Nevrátili se.
Můj smysl života zmizel. Nic pro mě nebylo víc, jak oni. Miloval jsem je celým srdcem..." V očích měl slzy, a když párkrát mrknul, jedna mu sklouzla po tváři.
"Víš, díky čemu žiju? Věřil jsem. Věřil jsem, že se tam mají dobře a že jednou budu s něma..." dívala jsem se na jeho třpytivé slzy a chtělo se mi plakat s nim. Jenže já už neměla co plakat, už ne.
Po dlouhé, dlouhé době jsem promluvila. Můj hlas zněl staře a cize. "Je mi to líto."
Thomas se jemně usmál, jako by odpověď čekal. jakoby věděl, že dnes a zrovna k němu promluvím.
"Ellie, asi nechápeš, co to má společného s tebou. Tvoji rodiče mi hodně vykládali. Vím toho dost o tom, co se dělo. Proto chápu, jak se cítíš. Taky nemáš smysl života, ale najdeš ho. Někde je. Ublížil ti, strašně moc ti ublížil. Bolí to. Ale čas hojí rány, věř mi prosím," šeptal. Přístroj nad mou hlavou tichounce pípal a Thomas nespouštěl nadějný pohled z mého obličeje.
"Víš, všechno tohle...Máš tady návštěvu..."řekl po delší době mého opětovného mlčení. Neptala jsem se. Jeho pohled mi všechno ukázal.
"Jestli nechceš, pošleme ho pryč. Ale bylo by dobré, kdybys s nim na chvíli byla," poznamenal. Kývla jsem, a když se doktor zvedl, jemně jsme ho chytla za předloktí. Jeho pokožka hřála, narozdíl od mé, ledové.
"Zůstaňte tu, prosím." Thomas přikývl a z čela mi zastrčil vlas za ucho.
"Bude to dobré, maličká," zamumlal. Potom dveře otevřel. Srdce mi bušilo o trochu rychleji, což dokazoval i přístrojek. Thomas se povzbudivě usmál a postavil se vedle mě, když ON vešel dovnitř.
Byl pořád stejně krásný. Stejně dokonalý. To uvědomění mě bolelo. Tvářil se strašně vyděšeně.
"Miláčku, co se stalo?!" vyhrkl a chtěl přiskočit ke mě. Thomas zachytil můj pohled a vstoupil mu do cesty. ON se jen zamračil.
"Lásko moje, vysvětlí mi tu někdo, co se děje?!" křikl zoufale. Uvnitř mě všechno vřelo. Plakala jsem, přestože ani jedna slza se z mého koutku nevynořila. Sledovala jsem jeho půvabné pohyby, oči plné bolesti.
"Vypadá to na zlomeninu," odpověděl Thomas profesionálním hlasem. ON se zarazil.
"Zlomeninu? Čeho?" nechápal pořád.
"Zlomeninu srdce," odvětil doktor. ON se zatvářil nechápavě, jakoby snad přemýšlel, jak se dá srdce zlomit. A nejspíše v tu chvíli mu všechno došlo.
"Lásko..."začal smutně. Nic víc neřekl. Díval se na mě. Otočila jsme se k němu zády a jen poslouchala jeho neklidnému dechu."Miláčku..."
Plakal, slzy v jeho hlase nešly nepoznat. Poznám, když pláče. Tři dlouhé roky jsem nežila pro nikoho jiného. Tohle poznám snadno.
"Ellie, já..." začal znovu, ale rychle umlkl. Pochopil, že to nemá cenu. Že já...já neodpouštím.
"Miluji tě...A pořád budu," špitl a chystal se k odchodu. Jeho slova ve mně roznítila oheň.
Ohlédla jsem se na něj s pohledem, mluvícím za vše. Nedůvěra, vztek, nenávist, bolest, smutek. A ztracená láska. Věděl, co ten pohled znamená. Taky mě znal. Věděl, co tím myslím...

Já už ti nevěřím...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ner* Ner* | Web | 23. ledna 2010 v 9:08 | Reagovat

Fááájn, todle vám neodpustím:(Kašlete na mě!:(

2 Marilla Marilla | Web | 27. ledna 2010 v 8:24 | Reagovat

Omlouvám se sluní..nestíham..ale kapitolka je užasná škoda že nebude pokračování....=(..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama