1.Kapitola- Cesta za štěstím 2/2

2. ledna 2010 v 16:04 | Nera |  *V říši mrtvého.*
Tak jste se dočkaly, holuběnky moje:D Rozhodla jsem se přidat druhou část, je to kraťoučké, celkem nezáživné. Píšu třetí kapču, tam už se to rozjíždí pořádně. Však uvidíte. Komenty komenty:D Paa:-* A pardon, že to tak trvalo, jsem lenivka líná:D



"Není tohle náhodou ten tvůj pan Méďa?" podal ji krásně hnědou plyšovou postavičku. Lori jej vděčně přitiskla na drobnou hruď a široce se usmála. Když vybíhala dolů ukázat svůj úlovek tatínkovi, hlasitě se smála na celý dům.
Její smích se nesl místnostmi, konečně jsem byla zase plná nadšení, radosti, že nebudu sama.
Užuž jsem chtěla kolem Adama projít, když se prudce otočil čelem ke mně a rozhlédl se. Obočí stáhl do úzké linky a falešný úsměv, jenž si držel před malou sestřičkou na rtech, byl pryč.
S tímhle výrazem vypadal Adam velmi nepřátelsky. Vlastně tak působil od chvíle, kdy vešel do domu. Zamračila jsem se na něj a schválně prošla těsně kolem něj. Už jsem viděla a znala, jak lidé reagují na mou přítomnost. Viděla jsem jejich obličeje, když jsem se jim otřela o ruku. Nejdříve dělali, že nic necítili, pak rychle z místnosti odešli.
Adam byl jiný. Když jsem se ho dotkla, otočil se opět směrem ke mně a očima bloumal po místnosti.
"Blázním…" špitl sám pro sebe a zvedl do ruky jednu hračku ze země. Byla to veliká žirafa, jejíž packa byla na jednom místě roztržená. Chvíli se na ni jenom díval, pak ji s velikým povzdechem odložil a zmizel do svého pokoje.
Tiše jsem jej následovala, zvědavá, co všechno v jeho pokoji bude. Moc mě zajímalo, jaký má vkus, co rád dělá, poslouchá. Chtěla jsem se něco o téhle rodině dozvědět, ostatně jako o každé z rodin, co u mě bydleli.
Vybalovali se ještě většinu odpoledne. Lori ulehla do postýlky už v sedm, hned po řádné sprše, dokonce ji její tatínek rozčesal vlásky. Adam pak ležel vedle ní, dokud neusnula. Sledovala jsem je sedíc na parapetu, sluneční paprsky procházeli mým tělem, pokožka mi svítila. Mám ráda takové chvíle. Když je mi opravdu hodně smutno, sednu si tady nebo kdekoliv jinde, kde je dům obrácen na moře a dokážu celý den sledovat vzdálené lodě, lovící racky a dovádějící vlny.
"Lori spí," oznámil Adam hned, co vešel do velikého obývacího pokoje a usadil se vedle otce na již odkrytou sedačku. Televize jim hrála puštěná s hlasitostí na minimum. Stála jsem několik metrů od nich a sledovala jejich unavené a strhané tváře.
"Díky, bez tebe bych to všechno nezvládl," pohlédl na něj s ponurým výrazem. "Kdybys nechtěl, klidně bys mohl odejít, nikdo by ti nic nesměl vyčítat, táhne ti na devatenáct. Můžeš si už žít vlastní život, střední školu máš úspěšně hotovou. Přesto si zůstal, za to ti děkuju," řekl otec a promnul si unavené oči.
"Mohl bych, ale nepůjdu. Neměl bych kam. A Lori bude zničená jen, co se dozví, že se máma už nevrátí, kdyby přišla i o mě…" Otec souhlasně přikývl. Zřejmě byl hodně vděčný za to, co v synovi má.
"Jsi ji tolik podobný," prohlásil a sevřel hlavu v dlaních. Ve vzduchu visel smutek, rozpačitost a bolest.
"Půjdeme radši už spát," rozhodl Adam a těžce se postavil na nohy. "Všechno mě bolí a jsem utahaný. Zajdu si do sprchy a hned jdu do postele. Měl bys udělat to samé," poradil svému otci a odešel z pokoje. Nechala jsem jej, ať si jde do vany a sledovala jsem slzy v očích otce. Jeho pohled směřoval ke krbové římse. Přešla jsem k ní pár kroků a zadívala se do stejně modrých očí, jako měla Lori i Adam.
Takže jejich matka se už nikdy nevrátí?! Je tedy mrtvá! Proto jsou takový, jací jsou? Taky jsem tehdy hodně plakala, když umřela máma. Teď už si nepamatuju, co to pláč pořádně je. Nezažila jsem jej už pět set let. A to je sakra dlouhá doba.
Prohlížela jsem si pohlednou brunetku na fotce v ozdobeném rámečku a snažila se přijít na to, jaké to je, cítit tu bolest. Výhoda nás duchů.
Když o dvacet minut později otec vstal, pozhasínal v celém domě a odešle nahoru, pro jistotu jsme překontrolovala zámky na dveřích a vydala se za ním. Nakoukl do pokoje Lori a spokojeně se usmál. Pak došel ke dveřím Adama, které taktéž otevřel. Adam seděl u stolu, hlavu podepřenou nad nějakými papíry.
"Měl bys jít spát, je pozdě," připomněl mu otec a odešel do své ložnice. Zůstala jsem u Adama. Seděla jsem na jeho posteli a sledovala ho, jak zkušeně čmárá tužkou. Zvědavost mě do~utila vstát a nahlídnout mu přes rameno.
Před očima mu ležela předloha velikého zeleného draka a na jeho papíře vznikal ᑰostupný náčrtek. Jistými tahy určoval, kde a v jakém směru budou křídla draka odstávat a jak dlouhé budou obláčky dýmu z jeho nozder. Nedokázala jsem dýchat. Ne že bych na to mohla umřít, ale nemohla jsem popadnout dech. Kreslil opravdu kouzelně.
Teprve teď jsem se rozhlédla po jeho pokoji. U velkého okna, přes nějž byl přehozený lehký zelený závěs, měl vylepeno několik plakátů s různými bytostmi z jiných světů, jeho vlastní obrázky leželi všude okolo, několik jich už bylo i vylepených na štěně nebo na skříni. Nad stolem mu visela těžká nástěnka, na které bylo napícháno plno barevných lístečků a zmenšeniny jeho děl.
Ohromeně jsem se rozhlížela kolem. Až když zhasl světlo, zaznamenala jsem, že už skončil. Lehnul si do postele, zachumlal se až po krk a zavřel oči.
Posadila jsem se naproti němu na zemi a zvědavě si jej prohlížela. Měl po své matce rysy v obličeji. Stejně jemné, stejně špičatou bradu. Blond vlasy mu lehce padaly do obličeje, s nakažlivou nonšalancí.
Uvolněný, s pokřiveným úsměvem na bledých rtech už vůbec nevypadal nepřístupně, nepřátelsky. Ba právě naopak. Čišela z něj jistá…jemnost a křehkost. Měla jsem chuť lehnout si k němu, ale neudělala jsem to.
Byla bych schopná prosedět u něj celou noc. Zvláště když tady, v téhle situaci, kde jsem já, čas je pouhým slovem. Líbil se mi vzhledově. Vážně krásný kluk. Je hodně podobný těm lidem v televizi. Ale povahově nic moc. Musel si toho nejspíše hodně prožít.
Ale co mě je do něj?! Nic! Zasedla jsem do zkříženého sedu, bradu podepřenou v dlaních a rozhlížela se po pokoji. Takhle pěkně ho nikdo nevyzdobil. Povedlo se mu to. A vážně nádherně kreslí.
Adam se na posteli zavrtěl a zamlaskal. Potom se otočil na druhý bok a spal dál. Musela jsem se zasmát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dreamturtle dreamturtle | 2. ledna 2010 v 16:54 | Reagovat

1 slovo: super :)

2 Ner Ner | Web | 2. ledna 2010 v 17:05 | Reagovat

Už chápu, co si tím krátký myslela:D:D

3 Marilla Marilla | Web | 14. ledna 2010 v 19:32 | Reagovat

Užasný, fascinující...musím jen chválim....i ýdlka mi vyhovuje...:D....honem další pokračování sem napnutá jak pérou  gauče..:D..jinak nechceš zase spřátelit?..

4 Ner Ner | Web | 16. ledna 2010 v 16:21 | Reagovat

[3]: Marillko nespřáteluju:) Je to zbytečné...Do oblíbených si mě klidně přidej, ale nespřáteluju:) A děkuju:)

5 Kallia Kallia | Web | 13. února 2010 v 21:28 | Reagovat

jooo tak to je mooc pěkný :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama