1.Kapitola- Cesta za štěstím 1/2

21. prosince 2009 v 22:19 | Neruš. |  *V říši mrtvého.*
Pavlínce jsem slíbila, že když mi tu hodí koment, má tu další kapitolku, asi moc slibuju...ale co :D Prostě tu je:D Snad se někomu bude líbit a Aruša nebude tak líná a napíše koment konečně:-P
PS: Jen první část...Mám zatím rozepsanou druhou kapitolu, tak ať to tu nemáte hned všechno:)

Dost jasně si nepamatuji, kdy se objevili. Snad kolem čtvrté. Mé myšlenky v té chvíli byly naprosto jinde. Hleděla jsem ven z okna, ponořená do svého snění, jako bych ho během těch pěti století měla málo.
Bylo ovšem na co vzpomínat. Obyvatel tohoto domu se zde vystřídalo dost. Mohla jsem vzpomínat na ty bývalé nájemníky. Měli maličkou holčičku, vážně roztomilé dítě. Ale bála se mě. Proto odešli. Vlastně se mi povedlo je vyhnat. Aniž bych samozřejmě chtěla. Dva týdny sama v jednom domě, kde se drželo tolik hrůzy je až příliš. Nikdy jsem tu nebyla dlouho sama. Bojím se toho domu.
Z myšlenek mě právě přerušilo zacvakání klíčů v zámku. Už jsem si zvykla na to, že mě neuvidí, proto jsem zůstala sedět na igelitem překrytém křesle a zvědavě pozorovala dveře.
Dům byl veliký, v dobrém stavu, několikrát opravený. Není divu, že se tu každý hrnul. Avšak jen málo z nich mohli dát majiteli dost, aby byl spokojený.
Zažila jsem tady toho spoustu. Byla jsem u všech denních záležitostí, při každé hádce jsem stála kousek od nich, jenže oni o mě nevěděli. Stejně by se jen báli. Viděla jsem už tolik věcí, tolikrát jsem viděla lidi si vyznávat lásku. Poznala jsem, co je to televize, což v mé době nebylo. Opravdu moc zajímavé časy. Ale děsivé. Naháněly mi strach, přestože veškerý můj pud sebezáchrany musel být pryč. Proč by tu zůstával, když jsem mrtvá?!
Nešlo mi smířit se s tou myšlenkou, jenže po několika století si člověk zvykne. Nevím, proč tu jsem, ani kdy odejdu. Plahočím se domem a nikdy nesmím vyjít ven. K čemu tohle přechodné období mezi životem a smrtí je? Ke všemu se nikdo ani nenamáhal vysvětlit mi pravidla. Nebo to mrtvý lidé už pravidla nemají?
Když je člověk moc dlouho sám, nemá si s kým povídat, dokáže pak přemýšlet i nad tím, proč je tráva zelená, proč ze zrcadla jde přesná kopie a proč počítač bez elektřiny nefunguje.
Věci, kterými se živý lidé nezabývají, protože na ně nemají čas. Toho já mám na rozdávání.
"Nádhera!" vydechl starší muž, jakmile se s jedním větším kufrem dostal doprostřed obrovské předsíně. Přímo před jeho očima se táhlo dvojité schodiště do písmena U. Dřevo se kouzelně lesklo díky několika vrstvám leštidla, okna se blyštila v podzimním slunci a vlny z nedaleké pláže ohlašovali blížící se odliv.
Kdysi ten dům vypadal jinak. Změnil se s dobou. Ale stále je stejně krásný i hrůzostrašný.
"Co říkáte?" optal se s nadšením onen muž malé holky po jeho boku a staršího kluka. Mlčeli, v očích nepředstavitelnou bolest. Přemýšlela jsem nad tím, co se jim asi stalo.
Ten kluk byl divný. Sice krásný, ale velmi, velmi podivný. Díval se přímo na mě, ale ve tváři se mu nezračil šok ani udivení. Neviděl mě. Patřil mezi ty, co mě cítili.
Holčička, snad šest let stará, se pevně držela otce za ruku, na rtech rozpačitý úsměv. Modré oči se stále topily v bolesti. Blonďaté vlásky měla ledabyle svázané do copu, který nikdo pěkně dlouho neopravil. Zatoužila jsem to udělat já. Zavzpomínat si na staré kruté časy Temna, kdy si má paní každý večer nechávala rozčesávat dlouhé kaštanové vlasy a svazovat do tlustého copu.
"Nepůjdete si vybrat pokoje, zlatíčka?" usmál se na ně jejich otec. Dívenka se stále pevně držela jeho ruky, dokud ten kluk nevkročil na první schod. To pak rychle přeběhla k němu a pověsila se na jeho rukáv.
Teprve teď, když děti zmizeli ve vrchních patrech jsem ze svého místa mohla vidět vrásky starostí, bolesti a smutku. Oči měl od dlouhé jízdy autem opuchlé a zčervenalé. Zajímalo by mě, odkud přijeli.
Otec zmizel venku vybalit ještě kufry, zatímco z vrchu jsem slyšela nadšený vřískot holky. Lehce jsem vystoupala schody a pozorovala je ze dveří jednoho pokoje. Leželi vedle sebe na manželské posteli, on ji tisknul k sobě, tvář zabořenou do jejich vlásků.
"Mamince by se tu líbilo. Kdy se vrátí?" zeptala se právě roztomilým hláskem. Neslyšela jsem, co kluk odpověděl, proto jsem se přisunula blíže.
Pokoj měl jemně modrou barvu, povlečení taktéž do bledě modré jasně kontrastovalo s temně modrými závěsy v oknech. Ony závěsy teď byly odtaženy, takže v pokoji bylo konečně trošku tepleji a sluneční paprsky malovaly po podlaze dokonalé obrazce.
"Ale přijde brzy, že ano? Chci dostavit ten domeček pro panenky! Slíbila mi ho!" zamumlala dívenka s obličejem pevně zakaboněným.
"Neboj se, Lori, přijde brzo, vážně. A ten domeček určitě najdeš hotový pod stromečkem," slíbil. Nechápala jsem, o čem mluví. Jejich maminka se zřejmě někde zdržela a vrátí se až později.
Zatímco děti vybalovali kufry nahoře do svých vybraných pokojů, jejich otec dole třískal nádobím. Když jsem scházela dolů, Lori mě předběhla a vrazila za tátou do kuchyně.
Slyšela jsem její hlasitý, usedavý pláč a bylo mi ji moc líto. Usazená na židličku u odkládacího stolečku jsem poslouchala její vzlykot o ztraceném medvídkovi od babičky. Seděla tátovi v náručí, smutná, bezbranná.
Na to, že její otec vypadal velmi mladě, choval se jako zkušený, milující táta. Posadil malou na kuchyňskou linku, samozřejmě plně zmodernizovanou. Po starých kamnech nebyla ani památka. Snad jen mé vzpomínky.
"Zavoláme Adama, ne? On určitě bude vědět, kde máš pana Medvídka. Tak šup za nim!" líbnul ji do vlásků, které jí tím jen více pocuchal a sundal ji na zem. S nadějným výrazem běžela do schodů. Vydala jsem se tedy za ní. Další bloudění domem, aniž bych dělala cokoliv jiného mě nebavilo. V rychlosti jsem prošla pokoje, kde bylo rozházené oblečení a hračky a hledala jejího oblíbeného medvídka.
Skloněná jsem se rozhlížela v krabicích, když dovnitř vešel její bratr, Adam. Tentokrát mě nejspíše necítil. Prošel by mnou, kdybych na poslední chvíli neuhnula. Malou Lori držel na rukou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 annasophiarobb-4ever annasophiarobb-4ever | Web | 21. prosince 2009 v 22:23 | Reagovat

Krásný Blog! :P

2 dreamturtle dreamturtle | 21. prosince 2009 v 22:53 | Reagovat

další díl a šupem! =D
už od první věty co to čtu mě to popohání číst dál a dál, najednou se dívám že oči už vlastně nemají co =D tohle se opravdu moc povedlo ;)
krásně to volně navazuje na ten prolog, není tu žádný velký skok z nuly na 1000 metrů, člověk se postupně dovídá nová fakta a postupně si uvědomuje co se vlastně přihodilo, takže si to v klidu urovná v hlavě a dokáže se soustředit na  to co právě čte =)
často se mi stává že když něco čtu tak mi odbíhají myšlenky bokem do ztracena, tady to ani nejde =D ta dívenka to vypraví tak hezky že i kdyby mluvila o asfaltu na chodníku tak to stále upoutávat moji pozornost =D
jsem zvědavá na další kapitolu, vypadá to že to bude čím dál tím lepší ;)

3 Nera Nera | Web | 22. prosince 2009 v 10:00 | Reagovat

A pak že neumíš chválit a kritizovat,Pavli:D
Mám nádherný layek,že jo?:D Všechno díky Arrielce:-*

4 dreamturtle dreamturtle | 27. prosince 2009 v 12:21 | Reagovat

mno a kdy bude dalsi kapitola? xD ja tu sem furt chodim a ono nic, nic, nic... =D

5 Nera Nera | Web | 28. prosince 2009 v 20:51 | Reagovat

Až budete hodní a budu tady mít jeěště nějakou odezvu...Nerada píšu pro dva lidi:) Buď pro sebe nebo pro všechny:)

6 MArilla MArilla | Web | 14. ledna 2010 v 19:21 | Reagovat

Nemá to chybu Neruš, je to užasný..;)....jinak mužu si tě přidat do Sb:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama